Jizerské hory

You are here:
< Back

Jizerské hory (německy Isergebirge, polsky Góry Izerskie, slangově též nazývané Jizerky) jsou geomorfologickým celkem a nejsevernějším pohořím Česka. Pohoří bylo nazváno podle řeky Jizery, která pramení na svazích Smrku, což je nejvyšší hora české části hor. Bylo dříve považováno za západní výběžek Krkonoš. Jeho podstatná část se nachází v Polsku, kde také leží nejvyšší vrchol celých Jizerských hor, kterým je Wysoka Kopa (1126 m).

Kolem hor se nacházejí města Liberec, Frýdlant, Raspenava, Nové Město pod Smrkem, Świeradów-Zdrój, Szklarska Poręba, Desná, Tanvald a Jablonec nad Nisou. Z hlediska územněsprávního členění se česká část pohoří nachází v okresech Liberec, Jablonec nad Nisou a Semily Libereckého kraje.

Pro Jizerské hory jsou charakteristické zarovnané povrchy ve vrcholových oblastech tvořící tak vysoko položené náhorní plošiny, z nichž se zvedají žulové vrcholky a na nichž jsou mělké deprese obsahující četná rašeliniště.

Jizerské hory sousedí s následujícími geomorfologickými jednotkami (od severu dle směru pohybu hodinových ručiček): Frýdlantská pahorkatina, Kotlina Jeleniogórska, Krkonoše, Krkonošské podhůří, Ještědsko-kozákovský hřbet a Žitavská pánev. Od okolních jednotek (s výjimkou Krkonoš) jsou Jizerské hory ostře odděleny. Například severní svah k Frýdlantské pahorkatině, zvedající se nad údolím Smědé, má relativní výšku 500 m. Na severovýchodě se podobně tyčí Vysoký jizerský hřeben nad údolím Kwisy a Malé Kamienné. Na jihu sice pohoří přechází plynule do Liberecké kotliny, je však uzavřeno 18 km dlouhým Černostudničním hřebenem.

V Jizerských horách se nachází celkem 28 tisícovek (vrcholů s výškou nad 1000 metrů a prominencí nad 5 metrů). Některé zdroje přitom neuvádějí Bílou smrt (1007 m) ležící mezi Holubníkem a Černou horou, Milíř (1003 m) nacházející se jižně od Jizery ani Smrek, vedlejší vrchol Smrku těsně za česko-polskou hranicí. Naopak se někdy uvádí Świeradowiec, to však není samostatná hora, ale jen spočinek Łużce.

V české části hor se nalézá 15 tisícovek a většina z nich je zakončena výraznými skalními útvary. Mají také poměrně hluboká sedla – 7 z nich má prominenci (převýšení od sedla) alespoň 100 m. V polské části se nachází 13 tisícovek, včetně nejvyšší Wysoke Kopy, jejich podoba je ovšem odlišná, skalních útvarů je mnohem méně, hory mají většinou plochá temena a mělká sedla. Kromě Wysoke Kopy nemá žádný vrchol větší prominenci než 60 metrů.

Následující tabulka uvádí všechny tisícovky s uvedenou nadmořskou výškou, prominencí a izolací. Zajímavostí je, že Jizera má vyšší prominenci než Smrk, nejvyšší hora české části hor. Naopak Smrk má vyšší izolaci než Wysoka Kopa, nejvyšší hora celých Jizerek. Další zajímavostí je prominence Černého vrchu, který je s výškou 1026 m až 17. nejvyšší, a přesto je to 4. nejprominentnější tisícovka celých Jizerek.

Assyntským vrásněním koncem proteozoika vzniklo na území dnešních Jizerských hor mohutné horstvo tvořené svory a fylity. Toto horstvo však bylo během následujících 200 mil. let téměř zarovnáno a v siluru bylo toto území zaplaveno mořem. Během celé této doby vystupovaly na povrch dva plutony, které dnes tvoří základ pohoří. Prvohorní podklad byl v jediný blok zkonsolidován kaledonským vrásněním. Dnešní tvar reliéfu byl formován dalšími dvěma procesy: hercynským vrásněním a saxonskými pohyby ve třetihorách. Právě v tomto období došlo ke zlomům, podle kterých byly Jizerské hory vyzdviženy. Zlomový svah se zachoval například na severním úpatí v oblasti Špičák, Ořešník, Frýdlantské cimbuří.

Vůdčí horninou dnešního masivu jsou granitové horniny – žuly. Ty se na povrch dostaly obnažením dvou prvohorních plutonů. Z těchto žulových těles je starší lužický pluton, který do hor zasahuje na severozápadě takzvanou rumburskou žulou. Během svého tuhnutí přeměnil tento pluton tlakově a tepelně starší horniny – břidlice – na krystalické břidlice, které tvoří například pruh svorů na severovýchodě hor. V těchto svorech došlo později ke zrudnění (ložiska cínu u Nového Města pod Smrkem) a později také k výronu minerálních pramenů (Lázně Libverda, Czerniawa Zdrój, Świeradów-Zdrój). Vápence a dolomity tvořící Vápenný vrch u Raspenavy byly přeměněny na mramor. Nejvíce přeměněnými horninami jsou jizerské ortoruly tvořící polský Vysoký hřeben jizerský a horu Smrk. Nad Novým Městem se nachází ložisko další z krystalických břidlic – leptinytu. Přeměněné horniny jsou také železnobrodské břidlice a křemence (Bílá skála u Příchovic).

Druhý, krkonošsko-jizerský pluton tvoří zhruba oblast od Chrastavy po Sněžku. Ten utuhl v karbonu a jeho žuly tvoří většinu jizerskohorských skalních útvarů. Ve třetihorách se k nerostnému složení hor přidaly další vyvřeliny, zejména čediče. Nejmohutnějšími čedičovými tělesy je Bukovec nad Jizerkou a Buková u Jiřetína. Během čtvrtohor byly Jizerské hory zaledněny jen místy, kontinentální ledovec se zastavil na jejich severních úpatí. Přesto však ledovec Jizerské hory ovlivnil. V důsledku mrazového zvětrávání vznikly útvary jako jsou například mrazové sruby a skalní hradby. Dalšími zajímavými skalními útvary na území hor jsou skalní mísy, viklany a skalní hřiby.

Díky své poloze mají Jizerské hory velmi hustou síť vodních toků. Po hřebenech pohoří probíhá rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Ze západní a jihozápadní části odvádí vodu Lužická Nisa Žitavskou kotlinou do Baltského moře. Jedním z jejich přítoků je Smědá, odvodňující sever pohoří. Dalšími významnými přítoky jsou Jeřice, Řasnice a Lomnice. Na polské straně jsou významnými řekami Bobr, Kamienna a Kwisa. Východ a jihovýchod území je odvodňován Jizerou do Labe a tím do Severního moře. Jejím nejvýznamnějším přítokem je Kamenice.

Pro vodní režim oblasti mají zásadní význam rašeliniště. Rašeliník, který je dominantní rostlinou vrchovišť, dokáže ve svých buňkách pojmout veliké množství srážkové vody – až dvacetinásobek vlastní váhy. Tím ovlivňuje výpar a zpětné zvlhčování mikroklimatu hor. Zároveň také zpožďuje jarní odtoky vod.

Jedinými přirozenými vodními plochami Jizerských hor jsou rašelinná jezírka a tůně. Do konce 19. století byly v horách budovány pouze nevelké účelové vodní stavby, sloužící k pohánění pil a brusíren skla. Po katastrofální povodni z 29. 7. 1897, kdy na území Jizerských hor padlo rekordní množství srážek, bylo rozhodnuto na ochranu před dalšími takovými událostmi vybudovat několik údolních přehrad. Pro nově založené stavební družstvo Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy vyprojektoval profesor Otto Intze šest přehrad. Šlo o první údolní přehrady na území Česka, což také vzbuzovalo ve své době obavy. Nakonec bylo postaveno pět těchto tížných zděných přehrad, nerealizovala se výstavba hráze na Jeřici. Dokončeny byly Harcovská přehrada, Bedřichovská přehrada, Mníšecká přehrada, Mlýnická přehrada a Jablonecká přehrada. Roku 1915 byly dostavěny další dvě přehrady – tentokrát sypané – v povodí Jizery. Jedna z nich, přehrada na Bílé Desné, se o rok později tragicky protrhla. Druhá, Soušská přehrada, dnes slouží jako zdroj pitné vody pro Jablonec nad Nisou. Zdrojem vody pro Liberec a Českolipsko je (opět se sypanou hrází) vodní nádrž Josefův Důl, postavená v letech 1976–82.

V plánech ministerstva zemědělství ČR jsou další tři samostatné a tři soustavy přečerpávacích nádrží v okolí Hejnic. Podle mnohých názorů však k jejich výstavbě není důvod, navíc by došlo k zatopení a rozsáhlým změnám v chráněných oblastech hor.

Sdílení